Jeden nádherný, posvátný a zcela obyčejný porod

Nebojte se, nebudu vás napínat dlouho a budu s vámi sdílet nejen příběh těhotenský, ale i ten porodní… Je pro mne obzvláště cenný, naprosto autentický a velmi intimní. Tady je pokračování příběhu Před 6 lety se mi zcela změnil život.

Byla sobota, krásný letní slunečný den. Ani nevím proč, myslela jsem si, že rodit budu v noci. Těšila jsem se, jak si nachystám svíčky, hudbu, přeneseme s mým mužem Petrem naší úžasnou postel s čelem z ložnice v patře dolů do obýváku (to bude při kontrakcích báječné)… Dokončovali jsme zahnízďování a zbyly nám poslední práce  – přesazování kytek (na jaře jsem to nestihla) a následné vyluxování domu.

Dopoledne jsme se dali do přesazování kytek. V průběhu mě pobolívalo v kříži (přičítala jsem to poloze v předklonu s velkým břichem) a tak jsem se kolem poledního na chvilku natáhla. Asi ve 14 h jsem šla na záchod a trochu mě píchlo v podbřišku – jako při menstruaci. A po nějaké chvíli zas a potom znova… Tlaky v podbřišku byly velmi lehké, vyhodnotila jsem je jako další poslíčky před příchodem nočního porodu.

Postupně si ale aktivita dělohy a miminka vyžadovala stále více mojí pozornosti, až už nešla přehlédnout. Řekla jsem muži, že se možná miminko už chystá… Dohodli jsme se, že ohlídá svého tatínka, který nám právě pomáhal stavět plot, aby nevstupoval do domu, abych měla klid. Přesunula jsem se do ložnice, kde mi bylo nejlépe – vnímala jsem své tělo a dělala, co chtělo.

Kolem čtvrté odpoledne už byly kontrakce celkem silné, tak mě napadlo změřit, jak často přicházejí, abych případně zavolala porodní asistentce Zuzaně. Snažila jsem se, ale nebyla jsem toho schopná – stopky v mobilu pro mne v tu chvíli představovaly pokročilou technologii z jiné galaxie. Vešel můj muž, kterého jsem tímto úkolem pověřila. Byly to 2minutové kontrakce, přicházející po 2 minutách. Aha, to už se asi nezastaví:-)) Ale jistá jsem si tím nebyla – stále to nebylo ani tak intenzivní, jako poslíčky před týdnem – žádná bolest, žádné drama, jen splývání s přicházejícími vlnami…

Voláme Zuzaně – aha, má celodenní předporodní kurz, může přijet nejdříve v půl sedmé. Mám pocit, že tak dlouho čekat nebudeme. Můj muž volá porodní asistentce Ivaně, kterou jsme měli domluvenou jako zálohu pro případ, že by Zuzana nemohla. Chce se mnou mluvit – vůbec na to nemám náladu, ale beru si telefon. Po pár slovech přichází kontrakce, pouštím telefon a hučím si. Petr bere telefon a říká Ivaně, že teď nemůžu:-). Po kontrakci a velmi krátkém rozhovoru mi Ivana říká, že přijede.

Petr šel za tatínkem, aby ho nenápadně odvedl domů (bydlí o 150 m dále), abych měla jistotu klidného prostoru. Ani jedni rodiče o našich plánech rodit doma nevěděli, měli tak velký strach, že jsme si diskuse na toto téma po počátečních pokusech rozmysleli a nezatěžovali je, ani sebe. Muž tatínka odvedl, aniž by cokoli zpozoroval. Maminka po tatínkovi vzkazovala, že nám peče koláč, tak jej Petr ještě vyzvedl – to by bylo překvapení, kdyby nám jej uprostřed porodu přinesli :-).

Přesunula jsem se do vany – bylo to úžasné. V teplé vodě jsem se naprosto uvolnila a byla v totální přítomnosti – teď a tady – nic jiného neexistovalo. Vnímala jsem jen své tělo a miminko, jak se připravuje k přechodu do venkovního světa. Žádná hudba, žádné svíčky, a presto to bylo zcela dokonalé.

Mezitím se Petr věnoval přenesení matrací do obýváku a rychlému luxování. Pak už jsem ho chtěla mít u sebe, společně jsme v koupelně strávili nějaký čas – možná hodinu, nevím – byl skvělý, tiše seděl poblíž vany, nic nedělal a jen tam s námi byl… Přesně to jsem potřebovala. Věděla jsem, že toto je jediné správné místo, kde se má naše děťátko narodit, nebyla tam žádná pochybnost.

Pak přišel čas, kdy jsem znervózněla a chtěla, aby Petr zavolal Ivaně a zjistil, za jak dlouho přijede. Měla jsem pocit, že miminko už nepočká a brzy tu bude, cítila bych se jistěji, kdyby u toho Ivana byla… Je na cestě, ještě tak 15 minut.

Za chvilku lezu ven z vany a lehám si na levý bok na matrace v rohu obýváku. Za chvíli přijíždí Ivana, muž ji vítá slovy „Ani nevíte, jak rád Vás vidím.“, a já „Už tlačím!“. Ivana překračuje vysavač a říká „Tak to pusťte…“ Pouštím, rozpouštím se v tom a přichází nepopsatelné pocity – žádná bolest, jen neskutečné množství energie a nadpozemské síly – poprvé v životě se cítím jako Bohyně, Tvůrkyně. Připadám si jako v silném zasvěcovacím rituálu.

Své tělo vnímám jako prostor bez pevných hranic, kterým prochází celý svět. Jsem naprosto mimo – sjetá porodními hormony, rozpuštěná ve Vesmíru. Vnímám velmi spirituálně a zároveň i velmi fyzicky, jak se děťátko posouvá porodními cestami ven. Souběžně s tím se na pozadí děje ještě něco jiného, ale netuším co – je to velmi hluboké a silné. Při kontrakcích křičím, i když necítím bolest –  pomáhá mi to, jako sportovci při výkonu. Petr mě drží za ruku. Za pár kontrakcí je s námi venku naše dcerka Eliška. Je čtvrt na sedm.

Mám trochu obavy, jak si miminko vzít a držet ho  – Ivana mi dcerku podává. Vítáme jí na svět. Říkám jí, jak je úžasná, nádherná a šikovná. Společně jsme spočinuli a byli plně v přítomnosti – netuším jak dlouho, čas přestal existovat. Bylo to tak nádherné, posvátné a normální, obyčejné zároveň. Neměla jsem žádné poranění, jen zcela povrchovou trhlinku, která nebyla ani na šití. Placenta vyšla ven po krátké době, celistvá, neporušená. Následně mi Ivana pomohla se osprchovat, Elišku mezitím držel Petr.

Pak jsme se přesunuli do postele, Ivana mi ukázala jak kojit v leže, krátce řekla, co sledovat a odjela. Přijede zase zítra. Prožívali jsme krásné chvíle. Když Eliška usnula, krmil mě Petr kousky vychlazeného melounu – bylo to naprosto úžasné, láskyplné, pečující. Chuť melounu už mám navždy spojenou s touto chvílí. Na spánek jsme neměli pomyšlení, celou noc jsme trávili rozněžnělým pozorováním toho nádherného uzlíčku. Petr ještě dodatečně přestěhoval naší postel do obýváku, abych do sprchy nemusela běhat z patra. Několik následujících dní a nocí jsem trávila s Eliškou v posteli, v přítmí a Petr o nás báječně pečoval.

Děkuji ti, lásko, za naší dceru a za tvojí láskyplnou podporu a péči.

Zároveň s naprostým pocitem štěstí a euforie jsem na pozadí stále cítila cosi, co se při porodu otevřelo, ale nedokázala jsem rozeznat, co to je. Byla jsem z toho trochu nejistá a zmatená a chvílemi se cítila nepatřičně. Postupem času tyto pocity sílily a asi rok po porodu jsem tomu pohlédla do tváře a opět to naplno prožila na semináři zaměřený na první čakru. Byla to panická hrůza přijít na svět, kterou jsem cítila u své maminky v břiše. Nebála jsem se porodu, ale toho světa venku.

Překvapilo mě to – párkrát jsem se do tohoto období už vrátila a nebylo to moc příjemné, ale takto intenzivně jsem to nikdy neprožívala. Moje maminka měla za sebou v době, kdy mě čekala, hodně silných životních zkušeností – dětstvím počínaje a mateřstvím konče. Se mnou téměř celé těhotenství ležela, aby o mě nepřišla. Já to s ní prožívala a byl to pro mne filtr vnímání světa venku. V tomto období vzniklo ještě několik dalších, celoživotních programů, které jsem postupně rozpoznávala a rozpouštěla. Hodně mi v tom pomohla kraniosakrální biodynamika – metoda, kterou jsem objevila díky tomuto prožitku a posléze zcela změnila můj život soukromý i pracovní.

Maminko, děkuji ti z celého svého srdce – jsem ti tak vděčná za vše, co jsi mi dala a co jsem s tebou mohla prožít. Spojuje nás velmi silné pouto, nejen nás dvě, ale i další ženy našeho rodu. Je v tom tolik bolesti a smutku, je v tom tolik síly a potenciálu. Je mi ctí, patřit do tak silného rodu. Vím, že se budete radovat se mnou, když budu žít svůj život v lásce a radosti.

Eliško, miluji tě z celého svého srdce. Děkuji ti za příležitosti k učení a růstu, které mi poskytuješ. Děkuji ti za nádherný prožitek domácího porodu, který byl tak posvátný a normální zároveň, a který naplno projevil svůj léčivý potenciál. Děkuji ti, že jsi. Patříš do rodu silných žen, raduj se ze života a prožívej svůj život s láskou a lehkostí.

Všechny tyto zkušenosti pro mne byly zlomové nejen kvůli přerodu v ženu-matku, očistění starých, již nefunkčních programů, ale i po profesní stránce. Moje práce, které jsem se věnovala před mateřskou, mě nebavila a nenaplňovala. Měla jsem ale pocit, že pro nové povolání se nejprve potřebuji stát matkou – vůbec jsem tomu nerozuměla. Po porodu jsem pochopila.

Přerod, zkušenosti, ale i výzvy, kterými jsem prošla během těhotenství, porodu a v mateřství, ve mne vzbudili chuť a sílu podporovat na této cestě i ostatní ženy. Zhruba za rok po porodu jsem nastoupila do kurzu pro duly a do výcviku kraniosakrální biodynamiky. Věnuji se ostatním ženám a podporuji je při hledání jejich vlastní cesty a ženské síly – naše vzájemné sdílení mi přináší mnoho radosti a naplnění. Mám pocit, že je to smysluplná práce, ve které mohu uplatnit svůj potenciál a za kterou jsem hluboce vděčná.

PS: I po letech jsem čtení a opětovné prožití tohoto příběhu oplakala. Tak pokud to máte stejně, vězte, že v tom nejste sami:-).