Před 6 lety se mi zcela změnil život

Před 6 lety se mi zcela změnil život. Do mého života vplula úžasná bytost, která naprosto vše obrátila vzhůru nohama. Pravděpodobně hádáte správně – narodilo se mi první dítě. Má dcera Eliška před pár dny oslavila 6. narozeniny a v září půjde do školy. Neuvěřitelně to uteklo… U příležitosti jejích narozenin bych se s vámi ráda podělila o těhotensko-porodní příběh, který jsem po jejím porodu sepsala.

Na první dítko jsem si počkala. Nejdříve jsem vedle sebe neměla toho pravého muže, pak jsem měla pocit, že ještě potřebuji něco prožít a taky jsem měla podvědomý strach – v rodině, kde ženská linie několik kolen zpět s železnou pravidelností přicházela o děti během těhotenství, krátce po porodu, ale i v průběhu jejich života, není mateřství lehkou věcí… Před otěhotněním jsem s tím hodně pracovala – pak se to nějak samo přehouplo, žila jsem s báječným mužem a měla jsem pocit, že nastal ten správný čas – bylo mi 32 let.

Duši děťátka jsem kolem sebe cítila několik měsíců, měla jsem pocit, že je to holčička. Krásně jsme spolu komunikovaly – někdy slovně, většinou beze slov. Když jsme se s manželem dohodli, že už je na příchod děťátka ten správný čas, přišla rychle.

První trimestr byl složitý – chodila jsem do práce, která mě stresovala a vyčerpávala, studovala jsem dálkově 3. ročník univerzity a vyplouvalo mi dost strachů. Měla jsem celodenní kocovinku a byla hodně unavená. Zároveň jsem se radovala a těšila na naše miminko. Hodně jsem meditovala a strachy odcházely. Rozhodla jsem se jít na neschopenku a opustit stresující zaměstnaní. Soustředila jsem se jen na těhotenství a školu (čekalo mě provedení výzkumu, psaní bakalářské práce, zkouškové období, státní zkoušky).

Jsem původní profesí dětská sestra (i když v oboru již nepracuji), těhotenství a porod jsem nijak zvlášť dopředu neřešila, ani si nezjišťovala informace. V 10. týdnu mi gynekolog vystavil těhotenskou průkazku a já se šla rovnou z ordinace zaregistrovat do jediné pražské porodnice, kde jsem chtěla rodit – ani nevím proč, možná dle celkem dobrých zkušeností kamarádek.

Byl leden a já měla termín porodu v srpnu – přišla jsem do registrační kanceláře a dověděla se, že už mají plno a další ženy neregistrují. Přišlo mi to tak absurdní, že jsem se začala smát – vždyť v této fázi těhotenství některé ženy ještě neví, že jsou těhotné a poměrně dost těhotenství v prvním trimestru skončí… Byl to okamžik, kdy jsem začala o celém gynekologicko-porodnickém systému přemýšlet, vyhodnotila jej jako nemocný a začala zjišťovat informace a další možnosti.

Našla jsem porodní dům U Čápa, kde jsem se poprvé setkala s tématem porodu doma. Několik týdnů jsem si zjišťovala informace, zašli jsme s mužem tamtéž na den otevřených dveří a pak v nás začala zrát myšlenka, že bychom mohli přivést naše dítko na svět doma. Těhotenství probíhalo bez problémů, ke konci těhotenství jsme absolvovali předporodní kurz u porodní asistentky Zuzany, a když nastala doba přechodu od gynekologa do péče porodnice, přešla jsem do poradny k Zuzaně a do žádné porodnice nešla.

Vše jsem ale pečlivě zvažovala a pro případ, že bych se na domácí porod nakonec necítila nebo by nebyl ze zdravotních důvodů možný, jeli jsme s mužem na prohlídku do pro nás dobře dostupné porodnice ve Středočeském kraji. Naše představy o průběhu porodu však byly ve značném rozporu se standardy českého porodnictví. Moje pochybnosti o tom, že bych zde chtěla rodit, se ještě zvýšily, když jsem zaregistrovala značné rozdíly mezi tím, co o sobě porodnice hlásá a jaká je skutečnost. Jela jsem do ní sepsat porodopis a nechala jsem si jí jako záložní variantu, kdyby nebylo zbytí.

Hledat si svou vlastní cestu v přístupu k těhotenství a porodu, posléze i mateřství, mne nesmírně posouvalo, posilovalo a obohacovalo, ale také jsem se v této době cítila velmi zranitelná, citlivá a nejistá a stálo mne to hodně sil. Čelila jsem svým obavám a když jsem s kamarádkami otevřeně sdílela, jak věci cítím a jak bych ráda porodila, většinou jsem se setkala s jejich údivem, strachem a bolestí, podpory se mi nedostávalo.

Mamince jsem o plánovaném domácím porodu nemohla říct – měla neskutečný strach úplně ze všeho v těhotenství, chovala se ke mně téměř jako k nemocné, i když k tomu nebyl žádný reálný důvod. Dělala to z lásky, ale pro mě to nebylo jednoduché. Zoufale mi chyběla ženská podpora, cítila jsem se sama a unavená. Měla jsem však velkou oporu ve svém muži, tam jsem měla jistotu, že najdu otevřenou náruč, milující srdce a rameno připravené k vybrečení.

Moje aktivity směřovali k přípravám na domácí porod – připravovala jsem se velmi svědomitě a pečlivě, nechtěla jsem nic podcenit. Byla jsem v 36. týdnu těhotenství a šla jsem na kontrolu k porodní asistentce – čekal mě tam šok. Miminko, které do té doby bylo krásně připraveno, se otočilo koncem pánevním. To bylo zemětřesení – porodní asistentka by k takovému porodu do domácího prostředí nepřijela a ve většině porodnic to znamená pravý opak přirozeného porodu – císařský řez. Přemýšlela jsem, jaký důvod k tomu děťátko mělo, vždyť do teď vše probíhalo bez problémů. A také jsem hledala porodnici, kde by mi umožnili porodit vaginálně…

Byla středa, na pondělí jsem si domluvila prohlídku a sepsaní porodopisu ve Vrchlabí. V pátek jsem šla na konzultaci k porodní asistentce Ivaně – chtěla jsem mít zálohu pro případ, že by Zuzana nemohla v době porodu přijet. Nastínila jsem Ivaně svou představu, ale i aktuální polohu miminka. Prohmatala mi břicho a polohu koncem pánevním potvrdila. Velmi zpříma se mne zeptala: „A co budete dělat, když se neotočí?“ „Pojedu do Vrchlabí.“ Přirozený vaginální porod pro mne byl jasná volba i v této situaci. Nechtěla jsem to vzdát.

Přes víkend jsem zkoušela různé techniky, jak miminko přimět k otočení – bylo to fyzicky náročné a bez většího efektu. A pak mi to došlo – vždyť já jsem se tou pečlivou přípravou na domácí porod dostala ze srdce do hlavy. Původně jsem měla na zřeteli zejména to, že porod je příchod děťátka na svět, že mu poskytnu, co bude potřebovat a budu při něm stát, ať si vybere jakékoli místo a způsob porodu. Teď jsem se tak upnula na domácí porod, že jsem zavřela všechny ostatní možnosti. V pondělí jsem jela do Vrchlabí na domluvenou schůzku. Bleskovým ultrazvukem jsme zjistili, že je děťátko zase hlavou dolů… Děkuji ti, holčičko, za tuto životní lekci.

O víkendu jsme s mužem byli s přáteli v lese na Roztylech a slavili narozeniny kamaráda kolem ohně. K večeru jsem měla pocit, že jsem trochu prochladla. Byla jsem unavená, tak jsme se rozhodli, že jedeme domů – měli jsme to 1,5 h cesty veřejnou dopravou. Pár minut po rozloučení s přáteli se mi začalo chtít hodně, ale opravdu hodně na záchod. Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit do lesa a zadřepnout tam, nebo jestli stihnu dojít do blízkého nákupního centra. Představa pohodlí zvítězila. To bylo jedinkrát v životě, kdy jsem byla vděčná za to, že někoho napadlo postavit nákupní centrum v těsné blízkosti lesa…

Nastoupily poměrně silné kontrakce, ale byly velmi nepravidelné – vyhodnotila jsem, že se pravděpodobně nejedná o porod, ale poslíčky. Cestou domů – v metru a vlaku, jsem byla plně v přítomnosti a s probíhajícími kontrakcemi. Když jsem se pak snažila vystoupit z vlaku, dostala jsem záchvat smíchu – kontrakce už jsem neměla, ale během cesty se miminko výrazně sesunulo do pánve, která se rozestoupila a totálně změnila své parametry a můj způsob chůze. Tak konečně vím, co to znamená ta kachní chůze:-)) – do té doby jsem chodila celkem normálně.

V pondělí jsem jela na kontrolu k Zuzaně, která potvrdila, že miminko je hluboko v pánvi a porod může nastat každým dnem. Jen v sobotu by nemohla přijet, bude mít celodenní předporodní kurz. Moc jsem se na porod těšila. Neměla jsem žádné obavy z průběhu porodu, ani z bolesti, byla jsem ve stavu natěšeného očekávání neznámého…

Ve středu za mnou domů přijela maminka, aby mi pomohla umýt okna. Strávily jsme spolu krásný den a mimo jiné si spolu hezky povídaly – i o oblastech, které pro mne byly důležité. Bylo to pro mě hodně významné, poprvé za těhotenství jsem měla pocit její podpory. O tom, že bych ráda porodila doma jsem se nezmínila, to byla ještě příliš silná káva, ale moje maminka má velmi silnou intuici. Před odchodem mi řekla: „Hlavně neroď doma“. Nechala jsem to bez komentáře – i tak to pro mne byl fantastický posun v našem vztahu.

Ve čtvrtek ráno jsem jela na gravidjógu do Prahy, vlak byl celkem plný, ale místo k sezení jsem našla. Najednou jsem měla velkou potřebu zavřít oči a během chvíle jsem měla pocit, že se mi otevřel celý vesmír. Přicházely ke mně informace – bude to v sobotu – všechno bude v pořádku – budete moci zůstat doma… Byla jsem jako omráčená, ještě hodinu potom jsem nebyla schopná mluvit a přemýšlela, jestli jsem skutečně dostala informace z hůry, nebo to byl výplod mé mysli. Během dne jsem se vzpamatovala a nijak zvlášť to dál neřešila. Když to tak bude, bude to fajn, když ne, nic se neděje. Pro jistotu jsem ale zrušila sobotní návštěvu několika přátel.

V sobotu… ale to už je jiný příběh…